neděle 17. září 2017

Prosba



Někdy se vyskytnou nevinné příležitosti, jimiž se dá zabít jinak promarněný letní čas nasáklý nudou, a promění se ve fantastické zážitky, na které rádi zavzpomínáme i spoustu let poté. A jedna taková příležitost se mi zrovna toto léto, ještě docela nedávno, naskytla v podání skromné prosby od mé podnikatelské tety - tento popis je vlastně jen chabým načrtnutím celého počátku událostí, ale chabým jen proto, že nepokládám za nutné (spíš za zbytečné), abych vás zatěžoval podrobnostmi.

Pojďme se ponořit do samotného příběhu:

Jak už to tak bývá, prosba začíná otázkou a tato byla vcelku prostá; něco ve smyslu "nechceš jet s námi?" - nepamatuji se přesně - a přesto byla klíčová a udělala mi velkou radost, protože se týkala mého vysvobození ze spárů nudy a stereotypu letošních letních prázdnin. Týkala se cesty na Moravu, za skvělým vínem, skvělými lidmi a krásou v podobě vyrovnanosti a pohody. Tu otázku vypustila z úst má teta a byla to ona, jejíž prosbu jsem přijal s pocitem, že snad prosím já.

Má teta vlastní obchod s oblečením v nejhezčí oblastí Kadaně (tedy v jejím centru - náměstí) hned naproti vyhlášené restauraci Bílý beránek. Nemůže si stěžovat ani na špatné místo, ani na lidi, ale přesto si, jako každý člověk, stěžovat dovede. Tentokrát to však nedělala, mluvila pouze o STYL-KABO - Veletrhy Brno -, kde se bude chtít s největší snaživostí pokoušet poskládat seznam věcí, jež budou klíčové pro její tržby následující podzimní a zimní měsíce. A já měl být jedním ze tří lidí, kteří jí budou při tomto veletrhu V BRNĚ doprovázet.

Nemohl jsem odmítnout. Ne v situaci, ve které jsem se ocital (v to roční období, v to nicnedělání). Neměl jsem co ztratit, a tak jsem se vydal vstříc neznámému i přesto, kolikrát jsem byl varovaný, že to nebude jen o užívání.

Nebudu vás tu unavovat zbytečnými slovy o dlouhé cestě z Kadaně, tedy severních Čech, na Moravu, ačkoli zmínit se o rychle jedoucím řidiči kamionu, který se po mé straně spolujezdce (a samozřejmě tedy po tetině autě) svezl, je tak trochu povinností blogera, který se snaží zaujmout. Ano, vylekal jsem se dost, srdce se na moment zastavilo a lupnutí uraženého zrcátka vjelo do mých uší jako smrt, ale přežil jsem, a až na delší a smutnou domluvu s Maďarem (řidičem kamionu) vše dopadlo dobře - i co se pojistného týče.

Po cestě se pak odehrála jen jedna velká srážka autobusu od Student agency, kamionu s prasaty, jež se podle všudypřítomného smradu strachy pokálela, a osobního vozidla. Pro informaci se nikomu z lidí ani prasat - snad - nic nestalo, tedy pokud opomeneme fakt, že se všichni - kromě prasat - museli se svými zavazadly odebrat pryč z autobusu a dálnice na menší travnatý ostrůvek s jedním malým místem, kam slunce žhavě nezářilo svými paprsky.

A konečně, po cca šesti hodinách cesty autem, jsme dorazili na místo určení, kde nás už za tmavé, nikoli však noční, oblohy vítala atmosféra Moravy a místní hudba, nemluvě o děvčatech v krojích (patřili k našemu hotelu), jež k nám nosili tácy s chlebem, solí a bílým vínem z vlastního vinohradu. Dokonalá atmosféra živého večera, kde se spousta lidí bavila při hudbě a tanci, jedli klobásy, sýry, smáli se vlastní opilosti a opilosti svých přátel a usínali na stolech s poloprázdnými, či snad poloplnými sklenicemi červeného.

Ach, kdybyste jen tušili, jak moc jsem se chtěl bavit s těmi neznámými lidmi a s těmi krásnými děvčaty, které jako by byly nepoznamenané městem, nezkažené moderní dobou, ale přesto na pohled vzdělané, chytré a tak moc hodné. Měl chuť jsem se s nimi vybavovat do noci, do rána a milovat se nimi, abych si jich co nejvíc užil. Chtěl jsem si některou vzít a žít už jenom tady a tímto životem. Všechny tyto myšlenky mi pluly v hlavě a já se přesto neměl k tomu, abych se aspoň dokopal mezi ně jít.

Večer jsem však netrávil sám, byl jsem s lidmi, se kterými jsem přijel, na opačné straně od oné zábavy a hudby, kde bylo slyšet jen hlasitých cikád a klidného povídání několika málo lidí, kteří jedli a popíjeli v jedné menší restauraci spojené s hotelem (nikoli v tom našem). Tam jsme se zastavili, smáli se a byli šťastní tak, jako i ostatní z tohoto kraje, z tohoto jiného světa. Při usrkávání hutné zelňačky a pozorování lidí okolo jsem přemýšlel nad tím, proč jsem tolik prahl po bydlení v zahraničí, když i v Čechách je na některých místech tak moc krásně. A nejlepší na tom je, že to nebyly jen myšlenky někoho, kdo tam nežije celý život, ale I myšlenky těch, kteří tam celý život žijí.

Následující dny se nesly v tom stejném skvělém duchu, ačkoli byl veletrh zcela jiný a odlišný od kouzla a kultury kraje, kde se odehrával. Bylo tam vidět modelek, modelů, krásně oblečených a snaživých lidí, kteří se snažili prodat své produkty obchodníkům, a já z toho neměl ten špatný pocit, jaký mám vždy ve velkoměstech - že tam nepatřím, že jsem někdo jiný, maloměšťák. Byl jsem zkrátka u lidí, kteří mají peníze, jsou těmi pravými velkoměstskými lidmi, kteří jsou natolik moudří, že uznávají onu pravou hodnotu maloměstského života jako toho nejpohodovějšího (omlouvám se všem velkoměšťákům).

Vždy, když den veletrhu skončil, odebral jsem se svými myšlenkami a atmosférou zpět na místo, kam jsme přijeli poprvé. Ještě předtím, než jsem se tam však dostavil i fyzicky, jsme se zastavili na místě zvaném Kaplička, kde se údajně točil film Bobule, a tam jsem si vychutnal jedno z nejlepších jídel a jedno z nejlepších vín ve svém životě. Víno bylo skvělé, kvalitní bílé, a s kombinací naprosto dokonalého kozího sýra potřeného brusinkovým džemem jsem dosahoval opakovaného orgasmu.

Byl to dokonalý výlet za jiným světem, který mi zcela zpřeházel pohled na můj budoucí život. No uvidíme, jak daleko to zajde. Třeba si jednou jednu z těch fajnových holek vezmu, a když ne, tak si vezmu aspoň ten sýr a další láhev skvělého místního vína!







neděle 8. ledna 2017

Cigar

Otevřel krabičku se svými doutníky a navázal s nimi oční kontakt. Čekal, který z nich ho dnes bude chtít, který na něho mrkne. A byl to právě ten z kraje, který tak neomaleně vystupoval z řady. Možná ho ti ostatní vytlačili, napadlo starce. Položil krabičku na stůl a ten vyvolený důkladně prohmatal na každém místě, aby zjistil jeho kvalitu. Byla to intimní záležitost a stařík to věděl - byl na to připravený (své doutníky nikdy nekouřil mimo domov). Byl to rituál, který měl přísná pravidla. A pokaždé, když si chtěl stařec užít tento nádherný moment, zatáhl záclony všech oken v obývací místnosti, aby vytvořil přítmí. Bylo to důležité, protože denní světlo ono soukromí znemožňovalo. Nejlepší bylo celý rituál dělat večer, ale občas dostal starý pan Anderson chuť i přes den, a svou chuť si na stará kolena nikdy neodpíral. Když byla místnost zahalena v umělé tmě, pan Anderson vybral zvlášť dobré kousky dubového a bukového dřeva a nanesl je ke krbu. 

Nikdy nenechal celý oheň jednomu druhu. To by bylo příliš velké břímě, říkal si. Rozložil je pravidelně přes sebe a vychutnal si každý zvuk prasknutí a tlumeného nárazu. Poté vzal ze spodní přehrádky u krbu pár starých novin a natrhal je na malé kousky – ale ne tak malé, aby si navzájem nerozuměly. Na závěr vytáhl jednu z dlouhých sirek a dílo podpálil. Místnost se rozzářila zlatým světlem, které bylo příjemné očím i tělu. Pro starce to bylo důležité světlo, protože harmonizovalo jeho mysl a dodávalo mu potřebné štěstí – jedině tak své doutníky kouřil. Usadil se zpět do svého křesla, otevřel láhev s kvalitní Whisky a nalil ji do nižší široké sklenice. Dostal ji jako součást sady a používal jen tuto jedinou (bylo jich tam víc).

Když už měl vše připravené, mohl se svému vyvolenému naplno věnovat. Zastřihl jej a jednou stranou strčil do pusy, tu druhou pak zapaloval sirkou a pomáhal jí natahováním do plic. Rituál dokončen, duch pohody vyvolán. Téměř uchopitelný kouř se vznášel do vzduchu, v pozadí hrály nejlepší skladby od Chopina a praskající krb s blikajícím zlatem šlehal do starcových zamyšlených a šťastných očí. Ale kdo jen mohl tušit, že tato všední krása nevšedního člověka září, a zároveň hasne společně s ním? Pan Anderson plnil a vyprazdňoval své plíce, nevědomky sám sebe očisťoval od životodárného paliva, naposledy a s největší účinností. Pokoj, jaký prožíval, byl obzvlášť nádherný, ale také poslední. A proto, když se doutník dostával ke svému konci, zdrsnělé prsty pana Andersona povolily a dopustily se chyby, kterou by sám stařec nikdy nedovolil. Jenže ten už nebyl středem užívání rituálu, ale rituálu samotného, který si ten zlatavý plamen krbu tolik vychutnával.


čtvrtek 13. října 2016

Varování pod deštníkem



„Oh, nebe, pomoz nám,
vždyť oni neslyší
a oni se blíží,
žárliví a nemocní svou záští.

V ruce svíraje ostří ženou se námi,
rozbíjíme se o jejich hlavy,
tečeme přes jejich oči,
hladíme jejich ruce
a jejich krev  
jen se nám směje.

Je teplá
my chladní,
je v bezpečí a dlouho živá,
my jen sebevrahové s touhou pomoci,
my deštěm nazývání
atentátníci.“

Naléhali a prosili, snažili se a křičeli,
aby ti dva je slyšeli.
Vždyť jde o jejich „bude“,
jde o nezkaženou krásu,
jde o naplnění jejich důležité
a nevděčné
práce,
práce,
pro kterou jsou tolik nenáviděny,
ty kapky bezbarvé a citlivé.

Buší 
s potřebou vyjádřit se a naplnit svůj cíl jediný,
- úkol vždy jejich smrtí končící –
svůj vzkaz touží vysloviti.

Rychleji a rychleji nesou se k zemi,
rozbíjí se a prohýbají,
jsou větrem popoháněné,
pláčou
a naléhají,
zase jen řvou a klepou,
vytrvalé 
a silnější,
chtivé pomoci dvěma na osud čekajícím
a nevidoucím
... 
zvedají se a kráčejí pryč.






sobota 8. října 2016

Bláznivé je světlo mládí

Pomalu plápolám v prostředí pro mě nepřátelském. Zanedbané a vystrašené hladem temnoty třepotám se chladem mého temného okolí. Já, světélko mládí, dříve jako žárem nesnesitelným, samo jsem bylo vládcem svým, až mnozí kvůli mně nespali.
Bylo jsem světlem nadějným, světlem plným vzrušení a mladých, nikdy nekončících krás, pro které mnozí zbíhali, platili a trestat se nechali. Bylo jsem tím obdivovaným a jediným oblíbeným, obklopeným společností a vlhkostí všech možných radovánek, těl roztoužených a hlav vyprázdněných.  
Bylo jsem nových věcí počátkem, vždyť u mě se rodily věčné lidské bolesti, u mě se rodila zlomená srdce, u mě se masově sekaly hlavy panenství, u mě se masově mučilo zdraví pod náporem mnoha kouřů štiplavých a látek prolhaných.
Já, světélko mládí, já bylo vším. Avšak nyní se ke svému konci chýlím, v bolestech nezměrných, osamělé a plné temnoty, protože…

…z dáli ohně, pomalým a dunivým tempem, žene se budoucnost nejistá.
…ta, která může zabít, zničit a zpustošit vše současné ve věci minulé.
…lidé padají, brečí, plazí se a tají pod věkem svým vlastním.
…pouta se kroutí, živí oheň věčný.
…láska se láme v neštěstí, do nekonečna a požehnaně s radostí z bolesti.
…BOLEST! SMUTEK! KONEC! PLÁČ!
…plač - plač nad svým neštěstím, nad svým časem promarněným.
…vzhůru ke konci vznešenému, s pláčem vzhůru k té bolesti nesnesitelné!
…trp za svoji nezodpovědnost!
…trp za svoje užívání v náručí mládí!
…trp za svou sobeckost vůči mně, tvé BUDOUCNOSTI!
…poslední minuty milování s minulostí ke tvému věčnému utrpení.
…TRP! TRP! TRP!!
…cítím, jak se svíjíš.
…slyším, jak pláčeš.
…slyším, jak v myšlenkách na minulost štěstím skáčeš.
…slyším šepot těch slov milostných.
…slyším tvé myšlenky litující.
…slyším poslední výdechy prohnilé smrtí.
…ještě chvíli – ještě – ještě – ještě – chvíli a…
…už žádná budoucnost, umírám s tebou.
…umírám s tvou nadějí.
…umírám já - tvá budoucnost zkažená…

… s krásným pocitem, že už tě mám za sebou, osobo hloupá, osobo příšerná. Nasávám do svých nozder kouř z toho tvého pohaslého štěstí, jež bylo po celou dobu za zády minulosti, skrývaje se tak rozzuřené mně. Udýchaná, po dlouhém honu za tebou, teď přemítám nad příjemností okamžiku tvé smrti, která je pro mě jedinečnou možností sednout si, odpočinout a vychutnávat si své vítězství. Mě nejde porazit. Mě nejde obelstít, mrtvolo vychladlá. Mrtvá jsi už od svého mladého rozhodnutí nic nedělání, osobo naivní a pošetilá. Ahhhh, šťastný je dnes den.

S.V.T

pátek 9. září 2016

Whisky


Samé nadávky a křik. To si ani v tomhle podniku od těch dobytků neodpočinu? Položil jsem sklenici s whisky na stůl a seskočil z barové židle. Trochu jsem se přitom zamotal. Hlava mě zabolela, že jsem skoro zapomněl, co jdu dělat. Mít v tu chvíli trochu uvědomění, asi nikam nejdu.
     "Hej, vy! Tohle se nedá poslouchat, chce se mi zvracet. Nechte tu ženu na pokoji, ihned přestaňte a..." Oba se na mě nechápavě podívali, setkali se očima a zamířili ke mně, než jsem stihl cokoliv doříct - mluvil jsem hodně táhle. Jediné, co jsem naposledy zahlédl, byly její vyděšené oči a pomalu se otevírající rty. Pokoušela se někoho zastavit.
     
     "Vůbec nebrali ohled na to, že jsem už něco vypil, hulváti. Zřídili mě jak psa."
     "A dál?"
     "Co víc mám říkat? Co dál?! Nic víc si už nepamatuji, doktore."
     "A to k vám jen přišli? Nic neřekli?" zeptal se.
     "No, ne, ale co to s tím má co společného?"
     "Přece vás poslechli. Vy jste přišel k úrazu, ale oni? Oni se ponížili vlastním jednáním. Co ta žena?"
     "Nevím, jak to mám vědět? Proboha, doktore..."
     "Sedí v čekárně..."


Spisovatel vždy dosáhne svého, ani neví jak! Váš S.V.T


úterý 6. září 2016

První a poslední

Procházím ulicí vzdorujíc slabému dešti, jenž padá bolestivou rychlostí, jako by pospíchal dolů k zemi, aby se o ní mohl sebevražedně roztříštit, aby mohl vydat ten dokonalý tón klepnutí, který obvykle s romantickou náladou poslouchám za zdmi svého domova. Nepospíchám, pomalu si vychutnávám každičký krok a snažím se utišit svou zraněnou duši. Na obzoru poblikává blesky protrhaná obloha, avšak není slyšet, svou bolest si ohleduplně nechává pro sebe, aby tak zanechala noční klid a náladu pokoje.
            Vzdaluji se a v mysli se pouštím do další výpravy ubírající se směrem minulosti. Opět si přemítám příběh počátku milostných dní, které vytvořily, přetvořily a pár věcí ve mně zabily, jako vždy za účelem nejlepším, s láskou ke mně nezměrnou.
Byly to dny, kdy byla příroda promočená skrz na skrz a poprvé se mohla zase ohřát na slunečním svitu. Zima umírala a sem tam se ještě ukázala jako silná bojovnice, aby postrašila každičký kvítek, který svou barevnou hlavičku za sluncem otočil. Už však měla prohráno a lidé se smiřovali s jejím odchodem radostnými oslavami a prvními dobrovolnými procházkami přírodou. Vždyť i období lásky mělo brzy nastat a ani já jsem nezůstával pozadu.
Potkal jsem totiž dívku zlatavou, celou křehkou a krásnou. Nebyla příliš namalovaná, ale nebyla ani obyčejná. Její přirozenost jako slunce krásou hlavy otáčela, avšak nestala se tím hlavním, to spíš její neovladatelný úsměv, její radost, kterou nedokázala zakrýt neutrální tváří, aby nabrala na vážnosti a sebejistotě. Prostě se smála, celá se radovala a povídala jednu větu za druhou, aniž bychom se kdy předtím o čemkoliv bavili. Dělala, jako by mne znala, a dělala to až překvapivě dobře. Byla jen společenská, možná na první pohled nadšená tím, kdo jsem, stejně jako jsem byl nadšený já z ní. Jedna věc však byla jistá; moc se mi líbila, byla úžasná a celého si mne získala.
Šli jsme podél řeky, zahaleni v ještě docela teplém oblečení a hledali místo k usednutí - oba jsme věděli, že není vhodné období na to se příliš procházet, když nic okolo nás nevypadá příliš vábně. Zkrátka si sedneme, budeme sledovat tekoucí řeku a budeme se seznamovat, tak jako každý pár, jen v klidu a tichu láskyplného okamžiku, uvažovali jsme. Jenže my dva nebyli jako ostatní, my byli zcela odlišní od standardů dnešní doby a vyjímali jsme se jak svým chováním, tak i stylem života - možná proto nás k sobě táhla ta neviditelná a neovladatelná magnetická síla lásky.
Já na srdce nikdy nedával. Všichni mu přičítali tolika lidských citů, stalo se symbolem lásky a centrem veškerého dění lidského rozhodování a psychické bolesti. Ale pro mě to je jen spleť tobogánů plných divokých řek čisté krve, jen uzavřenou schránkou tvořící podmínku života. A ta bolest na hrudi, to stahování hrudních svalů a nepříjemný šumivý pocit v břichu je nakonec přiřknut zcela neuváženě tomu sobeckému objektu, který se schovává pod levou plící a neustále si hledí své důležité práce, objektu, který na to stahování hrudníku možná nadává, který se vzteká z lidského neštěstí, jež každou chvíli pomine ještě rychleji než štěstí.
Pozoroval jsem její nejisté obličejové grimasy a obdivoval je. Chtěl jsem je líbat, jeden sval po druhém, chtěl jsem zuby zatahat za její rty, podchytit si její hlavu zezadu, dotýkat se jí a masírovat její úzký krk svými něžnými a mladými prsty stejně jako masíruji tenké papíry nesoucí můj vnitřní svět uvědomění, barev a lásky. Její tělo se rýsovalo pod bílou halenkou, kterou měla zastrčenou do přilnavých kalhot modré barvy. Bílá a modrá, barvy mého dne, počátku smrti všech lásek pozdějších, barvy, jež jsem miloval, barvy navozující myšlenky, nad kterými jsem bez napjatých svalů a vlhkých očí nemohl spát. A tak po složení každého detailu její osobnosti jsem začal milovat den za dnem a noc za nocí.

Po mnoha souvětích a úsměvech jsme došli k zjištění - když večer halil se do své oranžové a pomalu potemňoval vše mimo něj postavené - že už nastal čas opět jít do životů svých. Statečně jsem se na své nohy postavil a dívku padající zachytil. Její obětí bylo cílem dosaženým, jemným a voňavým pohlazením, díky němuž jsem věděl, že koncem tohoto dne se vzhledem k začátku z lásky velkému neporaním. „Mohu si to dovolit? Ani ji neznám,“ řekl jsem si. „Je krásná a milá, jiná jako já, miluji ji, ale co to znamená? Snad ne jen další hrudní srdci nepříjemné sevření?“
Když jsem k ní shlédl, došlo k očnímu kontaktu, který nezanechal ani jednoho z nás klidným. Zima večera a březnových dnů rozklepala naše ústa. Její oči sjely z mých a polibek vlhký, plný lásky a touhy zpečetil osud můj i její. Vítr větve stromů roztančil, jejich listím zašustil a bouři pocitů začínajícího jara do hlav našich vlil. A pak, když jsme každý domů šli, nastalo vyřčení slov zbytečných a děsivých:
„Nechci, aby tě měl někdo jiný. Chci, abys byl jen můj, abych jen já věděla barvu očí a chuť rtů tvých, jen já jediná. Neodcházej ode mě, jen svou tělesnou schránku nech odejít, ty však zůstaň, buď se mnou, můj milý, můj pocite štěstí“.
Ach jak moc si protiřečí. Jen ona jediná chce znát barvu očí a chuť rtů mých, vzápětí však poví: „Nech svou tělesnou schránku jít.“ Kdo ji pak ohlídá? Snad ne já? Dívko překrásná, nebuď bláhová, nebuď zbrklá, nebuď hnedka má.

Po stopách minulosti jdu dál a vidím před sebou konec všech dnů. To čtyřměsíční utrpení zvané láska. Důvod jejího konce neznám, pouze o něm vím. A nyní, i po letech s jinými dívkami strávených, jsem sám. Smrt lásky první, lásky pravé a nádherné, zavraždila všechny ty malé a bezcenné. A může za to ona, samotná dívka s jednáním horlivým, která jedním dnem, hladová po něžnostech a lásce stvořila bestii, nesmrtelnou a silnou. Jsem sám, ona je sama, jsme sami a co je hlavní, milujeme se, bez sebe a nešťastní. Začátek krátký a konec nekonečný, pravidla spravedlnosti zde svou roli nemají.

- Samuel Van Tongel



sobota 27. srpna 2016

Konec časů letních ("próza v poezii")


        Konec časů letních
I.
Pozoruji smích a tanec
Tu radost všude okolo
Tu radost, jež doznívá láskou
Pozoruji klidné stromoví,
lístečky ve slabém vánku se třepotající,
 tak neohrožené a silné,
smějí se mu do tváře.

Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše,
co v cestě mu stojí.
Střechy domů, auta, silnice, chodníky,
vodu, pokožku, krev.
A zpovzdálí hudba je znít,
křik dud
a tupých plechových ran.

Den právě začíná,
letní a ničím nerušný,
doprovázený vůní grilovaného masa,
jako jediného naříkajícího nad utrpením přicházejícím,
nad peklem pod ním.

II.
Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty ztemnělé.
Slunce už se neloučí,
 jen prchá zbaběle,
prchá,
přitom vládlo celým dnem
Bylo králem neohroženým,
králem,
jenž se směje bez tváře.
Svět se třese pod ledovým zvukem polnic posledních,
polnic letních prázdnin,
a já slyším křik a pláč, 
křik dětí venku na hřišti.

„Ach,
kde jsi Slunce,
kde jsi,
kde je Tvá veselá a rozpálená tvář,
Tvá poklice štěstí a volna,
kotoučová zář,
ty číslice a vystoupaná rtuť.

Vždyť ten křik se nedá snést,
 ledový zvuk polnic též,
stromy ztrácí šaty své,
rudnou studem,
 já vidím je a ony mě.

Jejich děti umírají,
poníženi a zahanbeni,
rodiče svých dětí.
Jejich listy nesou se k zemi
a teplo,
to jde s nimi.
 Dospělým rudnou oči.
V záplavě vlastních starostí unikají vědění,
unikají touze vidění.
Jen krátce před sebe hledí,
otupělí příchodem období hrůz a depresí,
honba za časem
a práce bez sluneční tváře.“

III.
Prchám i já,
s bolestí srdcervoucí,
s melodií konce v uších,
prchám domů
zlomený,
stírám déšť z očí svých,
až na cestu nevidím.

 „Och,
 tmavé nebe!
Nálado zrůdná!
Začátku pomíjivý!
Konci útrpný!

Jsem už doma
v bezpečí.
Doma,
kde vládnu já,
doma,
kde světlo místnost prosvítí,
atmosféru ozvučí,
s přípravou na budoucí dny mne smíří

A ty?
 Ty na dveře mi příště neklepej
do okna mi nevolej
umři!
umři se dny krásnými,

lásko!“

-S.V.Tongel